Píšu

Budoucnost

18. prosince 2012 v 19:52 | Ivy
Za snových 5 let:
  • budu mít maturitu
  • budu studovat vejšku - psychologii
  • budu bydlet sama (nebo se spolubydlícíma)
  • budu finančně nazávislá
  • budu si užívat, flámovat, všechno moc neřešit
  • budu po uši zamilovaná
  • procestuji svět
  • vydám bestseller
  • budu umět plyně anglicky
  • uvidím R. Pattinsona a K. Stewart na živo
  • budu nějaký čas pobývat v zahraniči (Anglie/Irsko/Amerika/Francie)
  • budu mít 55kg
Za snových 10 let:
  • dům se zahradou/obrovitánský byt
  • budu mít psa
  • budu mít milujícího manžela
  • budu mít dítě na cestě
  • budu mít stálou práci
  • budu vydělávat balík peněz
  • budu pořád mít 55kg
Za reálných 5 let:
  • podáří se mi (jedno na kolikátý pokus) udělat maturitu
  • snad budu finančně nazávislá
  • snad nebudu na pracáku
  • jestli vyjdou ty dvě předešlé tak: pokud to jen trochu půjde budu při práci studovat vejšku (psychologie/sociologie/nějaký zaměřění zdravotní sestry)
  • budu bydlet sama
Za reálných 10 let:
  • snad nebudu sama
  • snad nebudu mít víc jak 65kg
  • snad budu ještě žít

Váha je pro mě ohroně důležitá, ale o tom zas jindy...
Co plánuje te vy za 5-10 let?, o čem sníte vy za 5-10 let?

Mít někoho rád?

30. srpna 2012 v 14:04 | Ivy

Proč jsem sama?

Mám zase náladu na hlubokomyslné úvahy. SHIT :D

Když se na tohle zeptám sama sebe říkám si věty typu. Jsem spokojená se svou samotou, pokud nemáš ráda sama sebe nemůžeš to chtít po někom jiném - anebo jít ještě dál a milovat někoho - sebe? Ne...
Když se na to zeptáte lidí v mém okolí. Jsem nepřístupná, nekomunikativní, nespolečenská, skoupá na slovo, nerada se seznamuji, ve společnosti svých lidí s jedním neznámým vetřelcem spíš raději mlčím, protože otevřít se dokáži jen před svými lidmi.
Pravdou je, že kdysi jsem měla pekelné komplexy. Z nedokonalé pleti, ze své postavy, z jezení na veřejnosti, ze svých názorů, co by se mohly dostat na veřejnost. Většinu jsem už eliminovala, ale... pořád ve mě doutná holka, co dá přednost prázdné místnosti s knihou než hlučné společnosti.
A přesto všechno i já mám nárok na někoho, kdo mě bude mít rád? Nemá na tohle nárok každý? Každý si zaslouží lásku. V jakékoliv podobě. Přátelství, kámarádství, partnerství... whatever... bullshits...
Pokud jste ještě v představě, že na vás v životě někdo čeká je to kec. Nikdo nečeká a pro štětsí se musí tvrdě bojovat.
Where is the love?
A rozlučte se sluncem. Bude už jenom hůř. Vítej podzime, vítej podzimní depko. Do mně jsem připravená.

Moje druhá rodina

8. srpna 2012 v 13:51 | Ivy
... nebo spíše první?

Volejbal.

Všichni ho znáte ne? V podobě plácaný, která se provozuje ve školních tělocvičnách nebo z televize kdy hrají miniaturní panďuláčci.
Hraji voljebal už spousty let. Je to nedílná část mě a i když jse, kdysi měla chuť s tím praštit prostě to nějak nešlo. Nejde vyškrtnout něco co vám natolik přirostlo k srdci.
Doteď mám zapsaný v srdci svůj první oficiální trénink 19.9. 2004. Bylo mi v době mých volejbalových začátků 9 let. Tehdy to pro mě bylo takřka nic. Možná záchrana od nudného života, pro rodiče koníček, který mě chránil před potulováním na sídlištích a vymýšlení pochybných věcí. Moc si na ten čas nevzpomínám. Vzpomínky vyblednou, ztratí na důežitosti.

Veřte, nevěřte...

2. srpna 2012 v 17:44 | Ivy
Moje zkušenosti s esoterikou nejsou tak obsáhlé. Já sama se do ničeho takového neangažuji, ale pár mých příbuzných ty tím doslova žijou.

Jistě jste každý zažily to vyvolávání duchů v dětství. Pamatuji si jak ve škole v přírodě jsme vyvolali krvavou Máří (samozřejmě jsme nic nevyvolali, ale co chcete byly jsme ve 3. třídě :D), nebo jak jsme se o to pokoušeli na hřišti, když už se stmívalo v kroužku dětiček, co byly posraný až za ušima, ale snažily se tvářit drsňácky. Prostě nás to lákalo to je pochopitelný. Teď už v pokročilejším - a moudrejším :D - věku se toho tolik nebojím. Jistěže, vždycky když je tma, jsem někde sama, světlo v nedohlednu jsem posraná až za ušima a čekám výpady zombíků, ale kdo se chce bát vidí co chce.
Rodina mé sestřenice tím, ale doslova žije. Mají karty, kterých se ptají když si neví rady. Chodí k takovýmu 'senzibilovi?' A všeobecně na to moc dají. Já říkám pořád svý 'dokud mě tohle nadpřirozeno přímo ovlivní tak na to začnu věřit'. Ale zatím nic. Byla jsem svědkem sposuty věcí, co dokazují, že něco takového by existovat mohlo, ale jsem ateista hadr, fakt. Sestřenice měla problémy až do 16 let s nočním počůráváním (pro ty, co se chtějí smát tak ať to zkusí! - je to psychicky způsobená nemoc a nemohla za to!) a vždycky když toho na ní bylo ve škole, doma, s kamarády moc prostě se stala 'nehoda'. Mělo to výkyvy, prostě třeba půl roku nic a pak jak se to všechno nashromažďovalo se počůrala. Jednu dobu to byl fakt extrém a už jí bylo 16 let a tak šla k jednomu pánovi - senzibil, médium? - říkejme mu jak chcete. Domluvili si schůzku a on jí od toho pomohl, fakt! Ta schůzka probíhala v takovým útulným, intimním prostředí, ten senzibil si jakoby povídal s třetí osobou, co tam nebyla a nakreslil přesný půdorys bytu, který sestřenice s rodičema obývá, poznal kde spí a vysvětlil proč se jí to teďka děje. Bylo to tak, že kdysi dávno se oběsil nějaký chlápek na houfesu, který tu teď bloudí (nakreslil to na papír, kde zvýraznil dráhy po kterých se pohybuje a přesně tam kde to bylo nejintenzivnější spala sestřenice) a vybírá si nejslabší - tím nejslabším v rodině je sestřenice, protože to jí řekl i ten senzibil, že všechno si moc bere a všechno moc prožívá. Napsal jí proto nějaký bilinkový čaj šitý přesně na míru jí (častokrat ho nepila, to se musí uznat), ale věděla proč se jí to děje a potom už se ta nehoda stávala zřídka kdy. Jednou taky teta byla na výletě a v hroudě ozdobných kamenů hledala těžítko, vyprávěla mi, že sáhla na jeden kámen a s tím dotykem jí zabrnělo celé tělo, samozřejmě se toho lekla a pustila ho, ale je to prý pověstná energie kamenů. Strejda prý kdysi měl sen, který se mu vracel, byl ve válce, bojoval a vždycky umřel. Taky měl sezení s nějakým takovým senzibilem a ten mu vysvětli, že prý v minulém životě stál ve válce na špatné straně a sen byl vysvětlen a už se nezdál. Nebo bratránek když ležel v horečkách se salmonelou, nevědělo se jestli jeho tělo zvládne takový horečky, blouznil, a pak když se vyléčil říkal, že vídával nad sebou obrys osoby. Něco takového nad ním zahlédla i teta, ale vždycky jen na chvíly. Párkrát si i povídaly o různých stínech, co se jakoby objevují na hranici zorného pole, které prostě v jednom okažiku vidíme a v druhé, kdy se na ně chceme soustředit už ne. Půl roku jsem u nich bydlela a tak vím o čem mluvím. Tohle téma tam bylo dosti aktuální neustále. Ty stíny, nevím, možná jsem je chtěla vidět, možná ne, ale něco jsem určitě viděla, težko říct vidiny - či ne? Pak při vykládání karet... Karty mají pravdu, asi... Když jsem se ptala, před nástupem do střední jaký to tam bude, dalo mi to neurčitou odpověď taky, co jsem čekala, že jo... Ale při dalších otázkách mi to vždycky ukázalo pár karet a vždycky mezi nimi byla karta komunikace a no, uznejme s tím já mám problém odjakživa.
Pak jsou tu horoskopy. Veřit v ně, či ne? Jistěže když si koupíš barvíčko a chceš od něj reriózní odpověď nedostaneš jí v tomhle ohledu, nedostaneš jí v žádném ohledu. Ale když se obrátím na ty důvěryhodnější zdroje. Většinou ta jejich typologie na mě platí. Neutíkám od problémů, rychle se učím, uzavřená, nedůvěřivá ve vztahu, nespoléhám se na ostatní, těžko se seznamují, okolí připadám nedobytná, náladová, umíněná, hádavá, mám vysoké nároky, miluji bezmezně, ano to jsme já. Podle tohohle. Možná náhoda, možná ne. Na druhou stranu musím říci, že můj otec je narozen ve stejném období a řekla bych, že na něj většina spíš neplatí.

Vidět souvisloti tam, kde nejsou, věřit v něco, co neexistuje, věřit v něco co nemůžeme podložit důkazy, kartářky, šarlatáni, kořenářky, senzibilové a to ostaní... co vy nato?

 
 

Reklama
Reklama