Moje druhá rodina

8. srpna 2012 v 13:51 | Ivy |  Píšu
... nebo spíše první?

Volejbal.

Všichni ho znáte ne? V podobě plácaný, která se provozuje ve školních tělocvičnách nebo z televize kdy hrají miniaturní panďuláčci.
Hraji voljebal už spousty let. Je to nedílná část mě a i když jse, kdysi měla chuť s tím praštit prostě to nějak nešlo. Nejde vyškrtnout něco co vám natolik přirostlo k srdci.
Doteď mám zapsaný v srdci svůj první oficiální trénink 19.9. 2004. Bylo mi v době mých volejbalových začátků 9 let. Tehdy to pro mě bylo takřka nic. Možná záchrana od nudného života, pro rodiče koníček, který mě chránil před potulováním na sídlištích a vymýšlení pochybných věcí. Moc si na ten čas nevzpomínám. Vzpomínky vyblednou, ztratí na důežitosti.

Přišel čas, kdy jsme vyrostly z přípravky, šli jsme na 2.stupeň základní školy a nás přebral jiný můj dosavadní trenér.

...volejbalový trenér. Znám ho téměř osm let. Poznal mě jako malou, línou, ufňukoanou... postupem času neuvěřitelně pubertální a pak dospívají, teď doufám už majíc nějaký rozum je to bezva autorita a kámoš v jednom...

Začala jsem i mimo tréninky chodit do sportovní třídy. Moje technika, o které jsem nevěděla zhola nic, se zlepšovala, moje sebestřednost ustupovala, smysl pro tým získával na síle.

...děvčata, strašně se mi líbilo, jak jste dneska po tréninku vypadaly, utahaný a zpocený ... a v duchu se musím omluvit ivetě (jako já), před rokem jsem si myslel, že z týhle líný a pomalý holky nic nebude a teď mám strašnou radost, jak jsem se splet, ivetko nejenom tobě děkuju za docházku a přístup, je radost se dívat jak se lepší ty, který poctivě makají a doufám, že vás bude víc...

V tomhle období jsem si našla dosavadní a troufám si říct i doživotní kamarádky a přátelé. Volejbal mi zabíral většinu volného času ve všední dny, většinu volného čas o víkendy. Jezdily jsme na 'dvoudeňáky' - někdy i třídeňáky kvůli dálce, kterou jsme musely ujet. Vymetly jsme témeř každý větší volejbalový kout republiky. V té době mě volejbal, každý trénink, zápas a chvíle strávené s lidmi z volecu bavily. Přišly ale i časy kdy jsem nemohla pět oslavné ódy na volejbal nemohla. Prostě se nedařilo a přišla krize. Za ty časy, co hraji jsem si krizových období užila dost. Mohu být jenom ráda, že jsem s tím nesekla když mě to napadlo, že jsme měly trenéra, který nám všťepoval férovost a tak jsem skočit v půly sezóny prostě nemohla. Nemohla jsem odejít od týmu, kterému jsem se upsala na celou sezónu, protože ty holky by to odnesly za mě, nemohly by hrát tak jak by hrály se mnou a na to je mám moc ráda, i jeden člověk se tu totiž počítá.
Změna postu ze smečařky na nahravačku přišla asi ve 13ti letech. Můj trénink se hodně změnil. Trenér se mi hodně věnoval, připadala jsem si důležitě, chtěná a všechny ta nahravačská dřina, kterou nesnáším mě i bavila. Učila jsem se - a ještě učím - všechno, co znamená být nahravačkou. Být rychlá (haha to nejsme ani doteď :D), být spravedlivá ale ne za každou cenu, chtít vyhrát ať se děje cokoliv, dovést tým k výhrám, rozhodovat se ve vteřině - líbilo se mi to, že to na mě stálo, dotknout se každého míče v rozehře, to mě neustále ohromě baví.
Pak když jsem si získala svou hlavu, nevymáchanou pubertální pusu a schopnost být upřímná nastala ta největší krize, ale nebylo to jen u mě, nebyla jsem to jen já. To byly časy, kdy nic nevycházelo. Prohrávalo se - víc než kdy předtím, tréninková morálka upadala a my holky jsme se stmelili ještě víc a našli jednoho úhlavního nepřítele - trenéra. Zažil s námi krušný časy. Hádky, neshody, maličkosti které mezi nás vstupovali začínali nabývat na intenzitě a vážnosti. Ale i to jsme společnými silami překonali.
S volejbalem jsem si opravdu zažila spoustu. Polovinu z toho, co jsem chtěla napsat jsem zapomněla, čtvrtina se ztratila v textu a mých myšlenkách a vy tu čtete jen chabý odvar kousku mne. Za ty roky toho bylo mnoho, že takhle krátký článek je urážka a ubohá parodie těch bývalých, skvělých, hrozných a nezapomenutelných časů.
 


Komentáře

1 Katharina Klein. Katharina Klein. | Web | 8. srpna 2012 v 15:19 | Reagovat

Já nejsem moc na sporty ale kdybych si musela nějaký vybrat tak si vyberu právě volejbal :) chtěla bych tě někdy vidět hrát, jak budete třeba někdy v ostravě nebo v okolí Ovy tak mi dej vědět! :p :)

2 An.~ An.~ | 8. srpna 2012 v 16:12 | Reagovat

taky jsem hrávala voleyball a doteď lituji,že jsem u něho zůstala jenom 2 roky.pak jsem tam neměla s kým chodit a mě už to přestalo bavit.společně s atletikou a gymnastikou jsou to ty nejlepší sporty.
teď přemlouvám kámošky,až si se mnou jdou zahrát,sama bych to jaksi..jinak ti přeju,abys u toho vydržela co nejdéle:))

3 R. R. | E-mail | Web | 8. srpna 2012 v 22:19 | Reagovat

Jsi dobrá! Já nic pořádně neumím, co se týče sportu. Píšu, fotím docela dobře, to se pochválím, málo kreslím, ale sport je moje achillovka. Bohužel:D

4 LuSsy LuSsy | Web | 8. srpna 2012 v 22:32 | Reagovat

No... já moc míčové sporty nemám moc ráda, jelikož jsem v nich asi tak dobrá, jako muž v brazilské epilaci. :D
Tos ještě neviděla, co moje vlasy dělaj za skopičiny, když je mám ve vysokém drdolu a pak je ropustím. :D

5 Jannie Jannie | Web | 9. srpna 2012 v 10:28 | Reagovat

Volejbal mi moc nejde, ale i ostatních sportů se člověk spřátelí se spoustou lidí. Třeba fotbal.

6 Ro Ro | Web | 9. srpna 2012 v 10:35 | Reagovat

Tak, ja som na športy ľavá, ale viem ako to myslíš :) .. proste nejaký kolektív ktorý máš moc rada a spája vás pár vecí :)

7 Jean Jean | Web | 9. srpna 2012 v 19:25 | Reagovat

Volejbal hraju akorát ve škole, jsem na sport strašně nešikovná. Ale vždycky jsem toužila v nějakým sportu nějak vynikat. No, asi to není pro mě. Ale ten kolektiv tam potom musí být určitě fajn :)

8 Borůvka zvaná Bezcitná Borůvka zvaná Bezcitná | Web | 10. srpna 2012 v 4:28 | Reagovat

Já jsem naprosto nesportovní člověk, někdy mě to mrzí. Jak to tak čtu, musí bejt fajn bejt v týmu lidí, co se navzájem potřebují... Někdy mám hroznou potřebu být potřebována. Snad ti ty přátelé vydrží ještě dlouho. Protože... opravdoví kamarádi nerostou na stromech.

9 Corneille Rouquine Corneille Rouquine | Web | 14. srpna 2012 v 13:44 | Reagovat

Já volejbal moc nemusím. Když jsem ho hrála poprvé tak jsem ho spíš nehrála :DD. Celou hodinu jsem protestovala s tím že si zničím prsty. Ale nakonec jsem musela, co už. Teď když hrajem, proč ne, ale není to můj oblíbený sport.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama